Nutnost vytyčení a dodržování hranic je jedna z nejčastějších výchovných metod, která se v poslední době skloňuje. Říká se, že dnešní děti mají problémy s hranicemi, že si je jako rodiče neumíme nastavovat. Problém spočívá v tom, že pro spoustu lidí se jedná jen o abstraktní pojem, pod kterým si nedokážou nic konkrétního představit.
Zjednodušeně můžeme hranice vnímat jako bod, za kterým se již nenecháme jednání druhých líbit. To ale není to samé u dětí. U nich bychom mohli říci, že jejich hranice jsou místem, na kterém cítí oporu a jistotu, a to jim musí dát právě nikdo dospělý. Nemůžeme na dětech nechávat něco, na co zatím nestačí.
Říká se, že dětem máme již od útlého věku předávat část zodpovědnosti – například jim umožníme výběr. Ale nastavování hranic můžeme trénovat třeba tím, že nedostanou výběr naprosto ve všem.
Jste teď zmatení, protože vám to připadá jako rozpor?
Situace, ve kterých necháme dítě rozhodnout, nevybereme náhodně. Tam, kde máme více možností, ale my jako rodiče víme, kterou možnost zrovna pro dítě chceme, tak tam dítě postavme před hotovou věc – například: “dneska si oblečeš tuhle bundu, protože fouká.” Pokud jde ale o barvu trička, tam dejme dítěti na výběr. Dítě se naučí, že je na naše rozhodnutí spolehnutí.
Také je důležité trvat si na svém i ve chvíli, kdy tušíme, že náš nesouhlas vyvolá bouřlivé emoce. Víme, že dítě chce pokaždé zmáčknout tlačítko na mikrovlnné troubě. My však jinde zrovna vaříme něco choulostivého, kde jde o minuty. Vyslovme účast, že chápeme, že je dítěti líto, že nemohlo provést oblíbenou činnost, jasně vysvětleme důvod a tím debatu ukončeme. Zpočátku to bude bolestivé a přiznejme si, že často chceme zbytek domácnosti i sebe pouze ochránit před křikem. V dlouhodobém měřítku je však výhodnější skousnout zuby a několikrát přihlížet emočním výbuchům, než potom v budoucnu řešit mnohem vážnější problémy s dětmi, které neví co se sebou.